Jedno z pěti – Ferrari 288 GTO Evoluzione

Ferrari F40 patří mezi nejvýraznější vozy své éry a dodnes představuje jeden z vrcholů automobilového designu i inženýrství značky Ferrari. Jeho linie, výkon a technická čistota tvoří celek, který se stal měřítkem pro všechny pozdější supersporty. Vznik pod vedením Ferrari a studia Pininfarina z něj učinil automobil, který spojuje závodní DNA s ryzí estetikou italského řemesla.

Abychom příběh pochopili, musíme se vrátit ještě dál, před samotné „Evo“, k jeho předchůdci 288 GTO a ještě hlouběji, až k Ferrari 308. V roce 1975 Ferrari nahradilo model Dino 246 novým 308 GTB, základním modelem značky, který měl rozšířit nabídku směrem dolů. Byl vybaven karburátorovým vidlicovým osmiválcem 2,9 l o výkonu 255 koní v evropské verzi. Design od Pininfariny se stal jedním z nejikoničtějších tvarů Ferrari vůbec a s více než 12 000 vyrobenými kusy je možné model 308 pořídit ještě za rozumné peníze. Historie modelu 308 je dlouhá a zajímavá, ale pro náš příběh je klíčové, jak se právě tento model začal vyvíjet dál.

Ferrari 308 GTB

V roce 1984 se vedení Ferrari rozhodlo vstoupit do závodů skupiny B. K tomu bylo potřeba odpovídající auto, a tak vzniklo 288 GTO. Označení GTO, tedy Gran Turismo Omologato, napovídá, že šlo o homologovaný vůz. Ferrari 288 GTO vycházelo přímo z 308 GTB, ale téměř vše bylo dramaticky přepracováno. Vzhled zůstal podobný, linie karoserie připomínaly 308, ale s agresivnějším výrazem. Pro neznalého pozorovatele by se oba modely daly snadno zaměnit. Konstrukce byla ovšem zcela jiná. Kvůli snížení hmotnosti se použilo sklolaminát, kevlar, uhlíkové vlákno a hliník. Zásadní změny se však odehrály pod povrchem.

Ferrari 288 GTO

Příčně uložený motor V8 z 308 byl kompletně přepracován. Vrtání se zmenšilo o 1 mm, čímž se objem snížil na 2 855 cm³ (odtud označení „288“). Podle pravidel FIA se u přeplňovaných motorů objem násobil koeficientem 1,4, takže výpočtový objem činil 3 997 cm³, těsně pod hranicí 4 litrů. Dva mezichladičem chlazená turbodmychadla IHI a vstřikování Weber-Marelli zvýšily výkon na 400 koní a točivý moment na 496Nm. Převodovka i diferenciál byly závodní konstrukce, umístěné za motorem, který byl tentokrát uložen podélně.

Výsledkem bylo prodloužení rozvoru o 4,3 palce na 96 palců (asi o 13 cm kratší než u BMW M3 E30). Rozšířil se i rozchod kol, aby se vešly kola Speedline 16×8 vpředu a 16×10 vzadu, obutá do pneumatik 225/255. Výsledek? 308 na steroidech s akcelerací 0–100 km/h za zhruba 4,3 sekundy a první sériový automobil, který překonal 300 km/h.

Jak napovídá označení Omologato, vůz byl postaven pro homologaci. Pravidla skupiny B vyžadovala alespoň 200 silničních kusů, aby mohla být verze závodní. Ferrari postavilo 272 vozů, ale mělo smůlu: smrt Henriho Toivonena a Sergia Cresta v roce 1986 znamenala definitivní konec skupiny B. Všechny GTO tak zůstaly pouze silničními auty, nikdy nezávodily.

Ferrari se však nevzdalo myšlenky na vítězství. Vznikl model 288 GTO Evoluzione, extrémní vývojová verze, která svého předchůdce v mnohém překonala. Byla to Ferrariho poslední sázka na jistotu. Ferrari 288 GTO Evoluzione byl 650koňový závodní stroj skupiny B, který se však nikdy nedostal na start. Podle předpisů mělo vzniknout 20 kusů, ale po zrušení skupiny B se výroba zastavila, vzniklo pouze pět vozů, případně šest, započítáme-li prototyp.

Historie těchto aut je dnes nejasná. Ferrari o nich ve svých oficiálních materiálech téměř nemluví. Jisté ale je jedno: 288 GTO Evoluzione dělá z F40 jeho „zjemněnou“ verzi. Konstrukce byla ještě lehčí, hmotnost činila pouhých 940 kg. Toho bylo dosaženo díky ocelovému trubkovému rámu, hliníkové podlaze a karoserii z uhlíkových vláken. Přeplňovaný V8 vycházel z motoru 288 GTO, ale byl přepracován a zvýšil výkon o více než 50 %.

Ferrari 288 GTO Evoluzione - interiér byl naprosto spartánský

Interiér byl naprosto spartánský. Tři základní přístroje, teplota, tlak v sání a otáčky, nahradily veškeré běžné ukazatele. Rychloměr chybí. Typická kulisa řazení trčí vysoko z podlahy, palubní deska je zaplněna spínači. Místo dekoru je odkrytý panel pojistek a relé. Pod krátkou, zkosenou přídí najdeme jen brzdové válce a baterii.

Design Evoluzione byl čistě funkční, vše podřízeno aerodynamice. Agresivní zadní křídlo, nízká příď, množství NACA otvorů a zadní část připomínající spíše strojní zařízení než automobil. Díky extrémnímu výkonu a aerodynamice dosahovalo auto rychlosti až 362 km/h.

Ačkoli 288 GTO Evoluzione nikdy nezávodilo, stalo se legendou, dalo totiž vzniknout Ferrari F40, poslednímu vozu, který osobně schválil Enzo Ferrari. Z pohledu techniky i designu je jasné, odkud F40 zdědilo své geny. Po svém uvedení bylo F40 nejrychlejším, nejsilnějším a nejdražším Ferrari všech dob. Ale za zavřenými dveřmi existovalo něco ještě výjimečnějšího, lehčí, syrovější a extrémnější 288 GTO Evoluzione.

Ferrari 288 GTO Evoluzione a Ferrari F40

Všech pět vyrobených kusů existuje dodnes, z toho čtyři jsou v soukromých sbírkách.